Kdo jsem, co jsem
Jmenuje se Sophie a narodila jsem se v roce 1992. Od malička mě bavila hudba, tanec a sport. Ráda jsem si prozpěvovala, hrála na různé nástroje a to se mě vlastně drží dodnes. Vystudovala jsem hudební školu. U tance a sportu už jsem tolik nevydržela, studium mi zabralo veškerý volný čas a při práci už si k tomu člověk špatně nachází cestu. Ale měl by člověk veškerý čas věnovat práci ? I když je práce koníčkem? Úvaha nad kterou stále přemýšlím, ale vím, že bych se měla donutit a začít se i pohybově hýbat, ovšem kde ten čas vzít.
Znamení jsem velmi tvrdohlavé a cílevědomé. Možná k tomu přispěl i více život, kdy jsem se často, velmi často, musela spoléhat sama na sebe. Už od střední školy jsem bydlela na internátu a učila se pracovat sama sebou, rozhodovat se o věcech sama. Kolikrát jsem šlápla vedle, ale držím se pořekadla "Chybama se člověk učí". Vždy si konkrétní chybu zanalyzovat, proč se stala, co jsem mohla změnit a jak se tomu pro příště vyvarovat. Myslím, že se mi tento přístup vždy vyplatil. Vždy mám cíl za čím jdu a dokud toho nedosáhnu, tak se nevzdávám. Zní to, jako bych neuměla prohrávat, ale to umím i prohra, je malé vítězství z kterého je potřeba si něco vzít. Během studií jsem absolvovala několik soutěží, vždy jsem byla na předních příčkách, ale nikdy první. Ovšem vždy mě to významně posunulo kupředu. Na škole mé cíle byly soutěže, pak to byla vysoká škola, kde už ty cíle jsou skromnější, jako třeba dodělat semestr. :-) Při práci jsou cíle menšího charakteru. Pracuji s dětmi, takže je cíl daného žáka něco naučit, dovést ho na koncert, aby se mu to povedlo a byl žák sám ze sebe nadšený a měl motivaci u hudby zůstat.
Teď jsem mluvila o své profesi, možná bych měla zmínit něco o svém soukromém životě. Tam to až tak cílevědomé a jasné není. Řekla bych, že jsem vztahový smolař, nebo že hledám a potřebuji něco co neexistuje. Měla jsem vícero vztahů, možná na můj věk až moc, když se na to tak podívám.Ale nejvíce ve mě zůstaly dva, které byly i nejdelší a souvisí s mou životní cestou. Jeden byl v průběhu střední školy a druhý dá se říci v průběhu vysoké školy. V prvním vztahu jsem byla taková mírnější, nechala jsem se vést, vlastně i ovládat, což jsem tedy zjistila až později. Proto jsem si řekla, že už taková nebudu, že přeci nemůžu se sebou takhle nechávat manipulovat a proto ve druhém vztahu jsem byla průraznější, což mi zase bylo vyčítano, že jsem typická učitelka, že musím vše řídit. Dodnes mi to tak nepříjde a nevím kde tedy najít ten kompromis, abych se necítila utalčovaná, ale zároveň, abych nebyla až moc dominantní. Kde je ten hranice? Těžké a náročné téma k diskusi. Mám svůj ideál vymyšlený v hlavě, z kterého se těžko ustupuje.